Intervju Mile Pešorde za Večernji list povodom smrti Milana Kundere, 15. 7. 2023.
Književnik i prevoditelj Mile Pešorda uredio je 1984. godine Sabrana
djela Milana Kundere, koja je objavio sarajevski nakladnik Veselin
Masleša. Početkom devedesetih godina prošlog stoljeća četiri je
godine bio na Sveučilištu u Rennesu, gdje je predavao hrvatski
jezik, a to je i Sveučilište na kojemu je predavao i Kundera kada je
iz Čehoslovačke 1975. prebjegao u Francusku. Za Večernji list danas
govori o dugogodišnjem prijateljstvu i suradnji s velikim češkim i
francuskim piscem koji je u utorak preminuo u Parizu.
- Kada ste prvi put stupili u kontakt s Kunderom?
Posredno u Francuskoj, u Parizu preko njegovih romana na francuskom
jeziku. Izravno, prvi susret bio je 1983. u Parizu u njegovu stanu,
nakon višekratnih telefonskih razgovora kada sam ga zvao iz Sarajeva
i kada sam mu pisao da objavim u hrvatskome prijevodu njegova
Sabrana djela. Nakon toga načelnog telefonskog razgovora, došao sam
u Pariz i dogovor je pao. Poslije je potpisan i sporazum i 1984. su
objavljena njegova Djela iza kojih je on stajao kao autor i koja je
priznavao kao dijelove svoga opusa.
- On nije imao književnog agenta?
Ja sam to izravno dogovorio s njim. Prvi susret ga je iznenadio.
Došao sam u stan, otvara gospođa Vera, pozdravljamo se, izlazi
Kundera, dolazi na hodnik i gleda. Ja pitam, što gledate, a on kaže,
gledam gdje vam je otac. Bio je iznenađen da je netko toliko mlad
došao s njim razgovarati o sabranim djelima. Svaki razgovor s njim
uvijek je bio s jednom razinom ozbiljnosti, ali i šale. Znao je biti
šaljiv i polušaljiv, ali uvijek s mjerom prepoznavanja biti stvari u
svijetu i u srednjoeuropskom prostoru koji je prepoznavao kao svoj
vlastiti. U tom smislu su i Hrvatska i Bosna i Hercegovina živjeli u
toj njegovoj svijesti kao dio srednjoeuropske cjeline.
- Jeste li ga pokušali pridobiti da dođe na sarajevsku promociju
biblioteke?
Znao je i on, a znao sam i ja kako stvari stoje u tadašnjoj
Jugoslaviji. Kada su najavljena Kunderina djela u Sarajevu, tim se
projektom bavio vrh Komunističke partije. Prvi put dogodilo se da u
velikoj nakladničkoj kući u kojoj sam radio, Veselin Masleša, u
kojoj sam bio direktor edicije i priređivač, moram doći na sastanak
k glavnom direktoru gdje je bio i sekretar Izvršnog komiteta
Centralnog komiteta Saveza komunista BiH. Imao sam zadatak
obrazložiti zašto sam odlučio objaviti, po njihovim mjerilima,
zloglasnog komunističkog oporbenjaka. Valjalo je obraniti taj
projekt i u tome sam uspio u smislu da je izišao.
- I imao je nekoliko izdanja?
Četvrto izdanje predstavljeno je u proljeće 1990. u Sarajevu u
Francuskom kulturnom centru. Kada je objavljivanje krenulo, bilo je
nezaustavljivo, no onda je u udarnom Dnevniku tadašnje Jugoslavije
emitirana izjava Mihajla Lalića, jednog od lektirnih i udarnih
pisaca, koji je rekao: "Ne objavljuju se djela o komunizmu i
socijalizmu, ali objavljuju se djela neprijatelja socijalizma. Iza
mladih kunderista i antikomunista stoje snage međunarodne reakcije i
specijalnog rata protiv Jugoslavije." Imali smo nepojamno visoke
naklade i nije se dogodilo da Sabrana djela jednoga pisca imaju
četiri izdanja u kratko vrijeme. A i peto izdanje je bilo gotovo,
pred izlaskom iz tiska u jednoj mostarskoj tiskari, ali zaustavljeno
je 1992. zbog rata.
- Jeste li vi i u doba rata nastavili kontakte s Kunderom?
Kada već spominjete rat, uoči početka rata učinio sam sve što je
bilo moguće da se nekim bitnim ljudima iz Francuske rasvijetli ono
što se događa u Jugoslaviji. Kod Kundere sam prijavio doktorsku
disertaciju "Ideje Europe u djelima Ive Andrića i Miroslava Krleže",
a tu je i Finkielkraut, koji se pokazao velikim prijateljem Hrvatske
u bitnim trenucima. Ali u počecima je išao u Beograd i Ljubljanu i
zaobilazio Zagreb. Kada sam razgovarao s Kunderom o tome kako pomoći
da se predoči prava slika stanja stvari u tadašnjoj državi, rekao mi
je: "Idi razgovarati s Finkielkrautom." Dogovorio mi je sastanak s
Finkielkrautom, s kojim sam razgovarao više puta u njegovu stanu i
na Sveučilištu. Od toga je objavio knjigu "Kako je moguće biti
Hrvat" te je u jednom intervjuu rekao da ga je "Mile Pešorda prvi
upozorio na Slobodana Miloševića" i da sam dao točnu dijagnozu
stanja. Kundera je u studenom 1991. objavio izvrstan tekst u Le
Nouvel Observateur, najuglednijem tjedniku socijalističkog
usmjerenja, i kada sam došao k njemu na ručak, dao mi je u ruke taj
broj časopisa i rekao: "Mile, pročitaj! Jesi li zadovoljan? Napisao
sam ono što si govorio." A on tamo staje na stranu onih koje u
njihovim vlastitim stanovima masakriraju oni koji su jači i bolje
naoružani. Tu je i bilo moguće da se u organizaciji Sveučilišta,
gdje je bio redoviti profesor, u veljači 1992. dogodi dvodnevni
simpozij Sudbine nacija bivše Jugoslavije. Nakon tog simpozija
raskrinkana je priča onih koji su alarmirali europsku javnost da je
u Hrvatskoj obnovljena endehazija i da su se zato u Hrvatskoj
pobunili oni koji su krenuli rušiti njezin ustavni poredak. I jedna
ekskluziva. U kasnu jesen i zimu 1991. alarmiran sam iz Ureda
predsjednika Tuđmana da Mitterrandova Francuska ne namjerava dati
svoj glas za priznanje Hrvatske i da pokrenem svoje prijatelje za
hrvatsku stvar. Otišao sam na razgovor s Kunderom i zamolio ga da se
za nas zauzme kod francuskoga predsjednika, svog prijatelja. Kundera
mi je obećao da će to učiniti, što je on i učinio i o svojem me
susretu i razgovoru s Mitterrandom i obavijestio. Kao što se zna,
uskoro je Europska zajednica, uključivo i Francuska, priznala
Hrvatsku kao nezavisnu državu 15. siječnja 1992. Moj pokojni
prijatelj i svjetski književni velikan Milan Kundera dao je svoj
glas za slobodnu i samostalnu Hrvatsku.
- Je li vam Kundera pričao o bijegu iz Čehoslovačke, iz koje je
bježao autom te tada posjetio i Lošinj?
Kao što je poznato, Kundera je uvijek izbjegavao i u najužim
krugovima pričati intimne priče. Jasno je da je on dolazio na Lošinj
i da je tamo pisao, pio pelinkovac te je tamo nastao i jedan od
njegovih romana. On je bio učitelj mnogih u smislu razumijevanja
politike u europskom prostoru, što je izrazio u blistavim esejima,
ali i romanima. Izbjegavao je privatizirati i familijazirati priče.
Zna se otprilike kako je bježao, ali, kada je u svijet lansirana
priča da je bio doušnik, bio sam jedan od rijetkih u hrvatskom
prostoru koji ga je branio. Ja sam to nazvao neokomunističkim
atentatom i osvetom struktura KGB-a. Jer zamislite vi priču u kojoj
Institut u Pragu, koji je osnovan godinu dana prije, od milijun
dokumenata izvuče neki papirić iz 1950. u kojemu je čehoslovačka
Udba zapisala da im je došao Milan Kundera i nekoga prijavio. Taj je
papirić nevjerodostojan i Kundera ga je odmah opovrgnuo rekavši da
je to umorstvo njega kao autora. To je izvučeno u trenutku kada se u
Švedskoj vijećalo o Nobelovoj nagradi i on je po mnogima bio sigurni
dobitnik te nagrade. Bila je to osveta struktura koje Kunderi nisu
mogle oprostiti njegovo svjedočenje o komunizmu kao totalitarnom i
zločinačkom sustavu. Denis Derk
Rozhovor Mileho Pešordy pro Večernji list u příležitosti úmrtí Milana Kundery, 15. 7. 2023
Spisovatel a překladatel Mile Pešorda redigoval v roce 1984 Sebraná
díla Milana Kundery, které vydalo sarajevské nakladatelství Veselin
Masleša. Počátkem devadesátých let minulého století strávil čtyři
roky na Univerzitě v Rennes, kde vyučoval chorvatský jazyk, a na té
samé univerzitě přednášel i Kundera, když v roce 1975 přeběhl z
Československa do Francie. Pro Večernji list dnes hovoří o svém
dlouholetém přátelství a spolupráci s velkým českým a francouzským
spisovatelem, který zemřel v úterý v Paříži.
- Kdy
jste přišel poprvé do kontaktu s Kunderou?
Nepřímo ve Francii, v Paříži, prostřednictvím jeho románů ve
francouzském jazyce. Přímo pak k prvnímu setkání došlo v roce 1983 v
Paříži v jeho bytě, po několika telefonických rozhovorech, když jsem
mu volal ze Sarajeva a napsal, že vydám chorvatský překlad jeho
Sebraných děl. Po tomto zásadním telefonickém rozhovoru jsem přijel
do Paříže a dohoda padla. Později byla podepsána smlouva a v roce
1984 vyšla jeho Díla, za nimiž jako autor stál a která uznával jako
součást své tvorby.
-
Neměl literárního agenta?
Domluvil jsem to přímo s ním. První setkání ho překvapilo. Přišel
jsem do bytu, paní Věra otevřela, pozdravili jsme se, objevil se
Kundera, došel na chodbu a rozhlédl se. Zeptal jsem se ho, na co se
dívá, a on odpověděl: „Dívám se, kde je váš otec“. Překvapilo
ho, že s ním o sebraných dílech přišel hovořit někdo tak mladý.
Každý rozhovor s ním byl vždy s mírou vážnosti, ale i vtipu. Uměl
vtipkovat nebo alespoň částečně, vždy ale s určitou mírou uznání
podstaty věcí ve světě a středoevropském prostoru, který uznával za
svůj. V tomto smyslu žily Chorvatsko a Bosna a Hercegovina v jeho
povědomí jako součást středoevropského celku.
Oba
jsme věděli, jak to tehdy v Jugoslávii bylo. Když byla v Sarajevu
oznámena Kunderova díla, začalo se tímto projektem zabývat vedení
Komunistické strany. Stalo se poprvé, že ve velkém nakladatelství
Veselin Masleša, kde jsem pracoval jako ředitel edice a redaktor,
jsem se musel zúčastnit schůzky s generálním ředitelem, na které byl
zároveň tajemník Výkonné rady Ustředního výboru Svazu komunistů
Bosny a Hercegoviny. Měl jsem za úkol vysvětlit, proč jsem se
rozhodl vydat podle jejich měřítek notorického komunistického
oponenta. Bylo potřeba ten projekt obhájit, což se mi povedlo v tom
smyslu, že vyšel.
- A
měl několik vydání?
Čtvrté
vydání bylo představeno na jaře 1990 v Sarajevu ve Francouzském
kulturním centru. Když se začalo s vydáváním, bylo to k nezastavení,
ale pak došlo v tehdejším ústředním jugoslávském televizním programu
Dnevnik k odvysílání prohlášení Mihajla Laliće, jednoho z
předních a hlavních spisovatelů, který řekl: „Nevycházejí díla o
komunismu a socialismu, ale jsou publikována díla nepřátel
socialismu. Za mladými kunderisty a antikomunisty stojí síly
mezinárodní reakce a zvláštní války proti Jugoslávii.“ Měli jsme
nepředstavitelně vysoký náklad a nikdy se nestalo, že by sebraná
díla jednoho spisovatele měla v krátké době čtyři vydání. Bylo
dokončeno také páté vydání, které se mělo tisknout v jedné mostarské
tiskárně, ale zastavila ho v roce 1992 válka.
Pokračoval jste během války v kontaktech s Kunderou?
Když
zmiňujete válku, před jejím začátkem jsem dělal všechno možné, abych
některým významným lidem z Francie osvětlil, co se v Jugoslávii
děje. Přihlásil jsem se ke Kunderovi na doktorskou práci „Myšlenky
Evropy v díle Ivo Andriće a Miroslava Krleži“ a působil tam také
filozof Alain Finkielkraut, který se v důležitých okamžicích ukázal
jako velký přítel Chorvatska. Na začátku však odjel do Bělehradu,
Lublaně a navštívil Záhřeb. Když jsem mluvil s Kunderou o tom,
jak pomoci podat pravdivý obraz tehdejšího stavu věcí v zemi,
řekl mi: "Jdi si promluvit s Finkielkrautem." Domluvil mi s
ním schůzku, několikrát jsem s ním hovořil v jeho bytě a na
univerzitě. Poté z toho vydal knihu „Jak je možné být Chorvatem“ a v
jednom rozhovoru uvedl, že „Mile Pešorda ho jako první varoval
před Slobodanem Miloševićem“ a že jsem podal přesnou diagnózu
situace. V listopadu 1991 Kundera publikoval vynikající článek v Le
Nouvel Observateur, nejrespektovanějším týdeníku socialistické
orientace, a když jsem k němu poté přišel na oběd, podal mi to číslo
časopisu a řekl: „Mile, čti! Spokojený? Napsal jsem, co jsi
říkal." Postavil se v něm na stranu těch, kteří byli
zmasakrováni ve vlastních bytech těmi silnějšími a lépe
vyzbrojenými. A právě zde bylo také umožněno, aby univerzita, kde
byl řádným profesorem, uspořádala v únoru 1992 dvoudenní sympozium o
osudu národů bývalé Jugoslávie. Po sympoziu byl odhalen skutečný
příběh těch, kteří se snažili vyplašit evropskou veřejnost, že došlo
v Chorvatsku k obnovení NDH, což naopak v Chorvatsku vyvolalo bouře
u oněch osob, které se pustily do ničení ústavního pořádku. A teď
něco exkluzivního. Na přelomu podzimu a zimy 1991 jsem byl upozorněn
kanceláří prezidenta Tuđmana, že Mitterrandova Francie nehodlá
hlasovat pro uznání Chorvatska, a byl jsem proto požádán, abych
mobilizoval své přátele pro chorvatskou věc. Šel jsem si promluvit s
Kunderou a požádal ho, aby se za nás přimluvil u francouzského
prezidenta, sveho přítele. Kundera mi slíbil, že to udělá, slib
dodržel a následně mě informoval o svém setkání a rozhovoru s
Mitterrandem. Jak je známo, brzy (15. ledna 1992) Evropské
společenství včetně Francie uznalo Chorvatsko jako nezávislou zemi.
Můj zesnulý přítel a světový literární velikán Milan Kundera dal
svobodnému a nezávislému Chorvatsku svůj
hlas.
Vyprávěl vám Kundera o svém útěku z Československa, odkud uprchl
autem a poté navštívil Lošinj?
Jak je
známo, Kundera se vždy vyhýbal vyprávění intimních příběhů i v
nejužších kruzích. Víme, že přijel do Lošinje a tvořil, pil
pelinkovac a napsal tam jeden ze svých románů. Byl učitelem mnoha
lidí z hlediska chápání politiky v evropském prostoru, což vyjádřil
prostřednictvím brilantních esejů a románů. Vyhýbal se privatizaci a
intimizaci příběhu. Jak unikl, se přibližně ví, ale když se do světa
vypustil příběh, že byl udavačem, já byl v chorvatské oblasti jedním
z mála, kdo ho bránil. Nazval jsem to neokomunistickým atentátem a
pomstou struktur KGB. Představte si příběh, jak před rokem založený
pražský ústav vytáhne z milionu dokumentů papír z roku 1950, na
kterém československá UDBA napsala, že za nimi přišel Milan Kundera
a někoho udal. Ten kus papíru je nevěrohodný a Kundera jeho obsah
okamžitě popřel s tím, že šlo o vraždu jeho jako autora. Navíc k
tomu došlo v době, kdy se ve Švédsku projednávala Nobelova cena a
podle mnohých byl jistým laureátem této ceny. Byla to pomsta
struktur, které Kunderovi nemohly odpustit jeho svědectví o
komunismu jako totalitním a zločinném systému.
|