Intervju Mile Pešorde za Večernji list za BiH povodom smrti Milana Kundere, 15. 7. 2023. / Rozhovor Mileho Pešordy pro Večernji list pro BaH u příležitosti úmrtí Milana Kundery, 15. 7. 2023

 

INTERVJU književnik Mile Pešorda, priređivač i direktor edicije sabranih Djela Milana Kundere, u Večernjem listu izdanje za BiH – necenzurirani, autorizirani, tekst

 

1. Kako ste došli na ideju da 1984. godine, kao urednik u izdavačkoj kući Veselin Masleša u Sarajevu, objavite sabrana djela Milana Kundere, češkog i francuskog romanopisca koji nije bio baš po volji tadašnjem političkom establišmentu u bivšoj državi?
Kunderu sam prvo otkrio preko Pariza i francuskoga štiva, zatim u Kršićevim hrvatskim prijevodima. Aragon je g.1968.u Parizu pozdravio njegovu Šalu kao jedan od najvećih romana stoljeća. Zabranjen autor i u nemilosti komunističkih vlasti nakon što je Moskva, 21.kolovoza te iste godine, dala vojnom intervencijom snaga Varšavskoga pakta, pregaziti Praško proljeće, na vlast u njegovoj domovini dovela prosovjetske aparatčike, a među njima i Gustava Husaka na mjesto predsjednika Kundera je čak ostao i bez čehoslovačkoga državljanstva, koje mu je oduzeto neposredno po izlasku iz tiska g.1979.njegova romana Knjiga smijeha i zaborava, u kojemu je Husaka nazvao predsjednikom zaborava. Objavivši Kunderina sabrana Djela u Sarajevu, odao sam počast velikomu piscu, uspjevši pobijediti jedan prosovjetski blok koji Kunderu i „Latinsku Europu” nije volio.

 2. Postali ste prvi „kunderist“. Tako Vas je nazvao socrealistički književnik Mihailo Lalić. Povezivao Vas je sa snagama „međunarodne reakcije“ koja vodi rat protiv socijalističke Jugoslavije?
Točno ste rekli i dobro zapamtili, što me iskreno veseli, jer su u nas organizatori našega zaborava o nama samima i o našoj povijesti, bližnjoj ali i onoj udaljenijoj, revnostni, bezobzirni, prikriveni i istureni, već prema potrebi i rasporedu. Nazivom sam kunderist i antikomunist bio počastvovan g.1984. u udarnome terminu središnjega jugoslavenskoga televizijskoga dnevnika, u izjavi crnogorskoga književnika Mihajla Lalića. To što je „socrealist” rekao, rekao je kao neslužbeni glasnogovornik tvrde centralističke formacije u vladajućem Savezu komunista Jugoslavije. Naime, koji mjesec prije Lalićeva upiranja prstom u „neprijatelje države”, morao je glavni direktor izdavačke kuće Alija Velić održati izvanredni i hitni „sastanak na vrhu”, na koji je, posve neuobičajeno, pozvao i mene, ne rekavši što će biti temom razgovora. A temom smo i metom bili mi „opasni antikomunist” Milan Kundera i ja kao urednik domaće i svjetske književnosti, sastanak je bio sazvan na zahtjev partijskoga vrha, a glavnim je govornikom na sastanku bio izvršni sekretar Centralnoga komiteta Saveza komunista Bosne i Hercegovine Mihajlo Đonović. Prigovor koji mi je izravno uputio predstavnik vrhovnoga tijela Partije odnosio se na objavljeni prijedlog plana naše kuće s Kunderinim sabranim djelima i mojim imenom kao priređivačem. Tražio je od mene odgovor zašto sam uvrstio antikomunističkoga pisca i disidenta Milana Kunderu u izdavački program. Odgovorio sam da je to autonomno pravo izdavača, koji u svemu poštuje proceduru propisanu zakonom o izdavačkoj djelatnosti, da smo s autorom svjetskoga ugleda podpisali ugovor, i da sam ja osobno Kunderino djelo izabrao i priredio vođen vrhunskim estetskim kriterijima, koji u pluralističnome demokratskome društvu ne podliježu cenzuri i ideološkim presudama.

3. Nosili ste i žig potpisnika znane Sarajevske deklaracije o hrvatskom jeziku iz 1971. godine.
Kunderino je češko proljeće bilo brutalno skršeno, ali je hrvatsko i bosansko-hercegovačko još u punom zamahu U duhu preporodnih demokratskih gibanja, događaju se prvi Šimićevi susreti u svibnju 1970., te Sarajevska deklaracija o hrvatskom jeziku 28.I.1971., S diktatorskim gušenjem Hrvatskoga proljeća, ovi su povijestni događaji došli pod sustavni nadzor udboKOSačkih čuvara poredka, na način da im, po potrebi, krivotvore i sami rođendan ili ih stavljaju pod zakon šutnje. Unatoč svima njima i usuprot posijanim strahovima, istina izbija na vidjelo.
4. Kada ste i kako osobno upoznali Milana Kunderu?
Kunderu sam osobno upoznao u Parizu g.1983. u Parizu. Poslije je Kundera bio direktorom iliti mentorom moje doktorske disertacije (ratom zaustavljene), zaprimljene u državni trezor teza s nazivom „Ideja Europe u djelu Ive Andrića i Miroslava Krleže”. Ujesen g.1992.bio je u Sarajevu ciljano granatiran moj stan i dom, nestalo je svega pa tako i knjižnice i pisama koja mi je Kundera uputio iz Pariza. Srećom i čudom, nešto je ipak sačuvano, primjerice jedna od Kunderinih knjiga s osobnom autorovom posvetom na knjizi, koja, prevedeno na hrvatski, glasi: „Za Milu kao znak vjernoga prijateljstva Milan” Nikada prežaliti ne ću to što nisam otišao u Jeruzalem g.1986., gdje sam imao biti gostom direktora Međunarodnoga sajma knjiga gospodina Zeva Birgera. Tamo bih bio zajedno s Milanom Kunderom, koji je bio središnjim autorom Sajma i dobitnik glavne nagrade.
 Kundera je organizatorima predložio moje ime, bilo mu je žao što nisam došao, a rekao mi je kako se tamo na svečanosti u Jeruzalemu u jednome trenutku osjetio kao da je hrvatski autor glede na izložena njegova Sabrana djela u sarajevskome izdanju. U Jeruzalem se nisam odvažio otići nakon što mi je jasno u Sarajevu bilo kazano neka idem, ali na vlastitu odgovornost i kao privatna osoba, a također neka dobro razmislim gdje će mi biti mjesta po povratku iz Jeruzalema.

5. Početkom 90-ih godina upoznali ste Kunderu s tadašnjom političkom situacijom na prostoru bivše države. Zahvaljujući Vašem kazivanju objavio je članak u uglednom francuskom listu.
Osamdesetih godina prošloga stoljeća Kundera je objavio znameniti esej „Oteti Zapad ili tragedija Srednje Europe”, koji je i u nas izazvao veliku pozornost. Članak koji spominjete, Kundera je objavio u uglednome francuskom tjedniku socijalističkoga usmjerenja „Le Nouvel Observateur”, u studenom 1991. U članku opremljenu, fotografijom u boji s hrvatske bojišnice u Osijeku, u to vrijeme sudbonosno za sami opstanak i budućnost napadnute i znatnim dijelom okupirane Hrvatske, Kundera se jasno opredjeljuje za nezavisnost Hrvatske i Slovenije, za pravo malih naroda, uzbunjen razinom ravnodušnosti u Europi prema Hrvatima žrtvama ratne agresije, koje „u njihovim vlastitim gradovima masakriraju oni koji su jači i bolje naoružani”. Dao mi je primjerak časopisa da pročitam članak, zatim upitao: „Mile, jesi li zadovoljan? Napisao sam ono što si mi govorio.” 
6. Kasnije ste se našli u Kunderinom pariškom domu. O čemu ste najviše razgovarali?
U prijateljskom sam domu Milana i Vere Kundera bio više puta, razgovori su bili opušteni, srdačni i na različite teme. Dobro se je prisjetiti prvoga susreta na vratima njegova stana. Prvo je supruga Vera otvorila vrata, zatim je došao Milan, rukovali smo se i upoznali, ali su vrata još otvorena, Milan izlazi na hodnik i razgleda okolo. Vera pita Milana što to on gleda, a on odgovara: „Gedam je li tu Milin otac. Vidim, on je poslao sina.” Na taj je način izrazio koliko je bio iznenađen mladošću njegova sugovornika i voditelja velikoga projekta njegovih sabranih djela u Sarajevu, prvog i jedinog u svijetu. Milan Kundera danas je besmrtnik, književni velikan uvršten s dvama tomovima u najugledniju francusku ediciju „Pleiade”.
7. Kundera vas je upoznao s uglednim francuskim filozofom Finkielkrautom?
Kunderi sam govorio o napadnutoj domovini, o ratnim stradanjima, i o tome kako francuska javnost nije točno obaviještena o invaziji Srbije, Crne Gore i JNA na Hrvatsku. Kundera mi je sugerirao neka razgovaram o ovoj stvari s Alainom Finkielkrautom i povezuje me odmah s uglednim francuskim piscem i filozofom. Moji su razgovori i susreti s Finkielkrautom na početku godina 1990-ih dali dobrih plodova, o kojima je nešto jano rekao i sami Finkielkraut. Važno je znati da se pozitivan zaokret francuske akademske zajednice u odnosu prema Hrvatskoj dogodio u Francuskoj nakon održanoga međunarodnoga simpozija u Parizu 3.i 4.veljače 1992.. Simpozij je održan pod visokim pokroviteljstvo Ministarstva vanjskih poslova Francuske, pod nazivom „Sudbine nacija bivše Jugoslavije”, koji sam osobno predložio organizatoru simpozija. Bio sam uključen u tijek priprema simpozija, na kojemu sam bio jedan od prvih govornika i član svojevrstnoga „radnoga predsjedništva” prvoga dana. Na simpoziju sam izravno pridonio tomu da se točno imenuje ratni agresor i žrtva osvajačke agresije, da se spozna kakova opasnost i pogibelj prijeti i Bosni i Hercegovini. Jugoovisnici imperijalne ideje „velike Srbije” skrivene pod lažnim imenom Jugoslavije to su zapisali u svoju crnu knjigu .
8. Bili ste jedan od prevoditelja Kunderinih djela.
S francuskoga sam preveo njegovu knjigu Umjetnost romana.

9. Priredili ste u Sarajevu i predstavljanje četvrtog izdanja sabranih djela Milana Kundere?
Lijep je to bio događaj, posljednji kunderijanski valcer radosti i mira, poruka hrabrosti i nade u prvoj polovici godine, 1990. .nad kojom se nadvio mračni oblak nadolazećega zla, kojim je zlom sumoderirao Čosić-Miloševićev specijalac iz sjene, budući „krvnik Grada Sarajeva”, pjesnik i psihijatar Radovan Karadžić, član protudizdarovske literarpolitičke družine, koji je društveno-elitistički bio toliko moćno usidren, a vješto prikriven, u usporednim krugovima moći u Sarajevu da je njemu u čast napisao pismo-pjesmu „Radovan Karadžić” poznati pjesnik i urednik Izet Sarajlić.
10. Kundera je bio i mentor Vaše doktorske disertacije „Ideja Europe u djelima Ive Andrića i Miroslava Krleže“?
Dvojicu sam velikih hrvatskih književnika, Krležu iz Zagreba i Andrića iz Bosne, želio osvijetliti u (zapadno)europskome kontekstu njihova djela i djelovanja. Rat me je zaustavio, misao i rad posvećeni smrtno ugroženoj domovini. Kundera me je ohrabrivao govoreći da ću se najbolje odužiti domovini ako dovršim započeti posao.

11. U jesen 1992. godine srušen je i zapaljen Vaš dom u Sarajevu. Tada ste već drugu godinu predavali na Sveučilištu u Francuskoj, da biste se u Sarajevo vratili ujesen 1999.kao savjetnik za kulturu pri Veleposlanstvu Republike Hrvatske u Bosni i Hercegovini. Kakva su Vaša životna iskustva u Sarajevu i kakvi su Vaši ukupni dojmovi o Sarajevu uopće?
Ujesen 1994.završen je bio moj četverogodišnji mandat lektora -predavača hrvatskoga jezika i književnosti, na Sveučilištu Rennes 2, Po povratku u domovinu, zastajem u Zagrebu, gdje sam dobio mjesto profesora latinskoga jezika na Srednjoj školi medicinskih sestara. Na poziv novoizabranoga ministra kulture Zlatka Viteza, samopožrtvovano napuštam izvrstan posao i odlazim raditi u Ministarstvo kulture, u dobroj vjeri da ću preko ministarstva moći pridonijeti nešto bitno i kvalitetno novo na polju knjige i književnosti. Koja zabluda, koji promašaj, taj pokušaj suradnje s visokim državnim dužnostnikom na čelnom mjestu u kulturi, koji krši zadanu .riječ i ne razumije bit hrvatskoga jezika kao kuće bitka! U vrijeme ministra Biškupića uspio sam oblikovati Odjel za suradnju s UNESCO-om, da bih zatim zajedno sa svojim Odjelom, kao načelnik, prešao raditi u Ministarstvo vanjskih poslova Godine 1998.bio sam imenovan konzulom za kulturna pitanja u Kanadi, dobio sam bio diplomatsku putovnicu, kanadsku akreditaciju, čekala me je avionska karta za let u Toronto, ali nisam otišao, jer sam se zahvalio poslodavcu kada nije prihvaćen moj prijedlog reorganizacije u konzulatu. Nakon toga, ujesen 1999.bivam imenovan savjetnikom za kulturu pri Veleposlanstvu Republike Hrvatske u Sarajevu te postavljen za ravnatelja Hrvatskoga kulturnog centra. Sarajevo je bilo mojim izabranim Gradom, teško mi je palo njegovo stradanje i razaranje, pa sam želio izbliza pomoći, što sam i uradio. O Sarajevu sam kao prijestolnici bola, gradu nade, govorio g.1992.na međunarodnome kolokviju u Rennesu, posvećenu petstotoj obljetnici izgona Židova iz Španjolske. Sarajevo je grad u kojemu sam imao prijatelje, suradnike, poštovatelje, koji se još oporavlja od teških posljedica okupacije, razaranja, nutarnje duhovne devastacije. Na njegovu sam europskome putu pridonio njegujući dijaloški suverenu poziciju hrvatske kulture otvorene drugima i drugačijima, a godine 2000.bio sam jedini s hrvatske strane djelatno i programski uključen u pokretanje i izvedbu Europskih književnih susreta.


ROZHOVOR se spisovatelem Milem Pešordou, redaktorem a ředitelem edice sebranych děl Milana Kundery, Večernji list pro Bosnu a Hercegovinu – necenzurovaný, autorizovaný text

 

1. Jak jste přišel na to, že v roce 1984 vydáte jako redaktor v nakladatelství Veselin Masleša v Sarajevu sebraná díla Milana Kundery, českého a francouzského prozaika, který nebyl příliš po chuti tehdejšímu politickému zřízení v bývalém státě?
Kunderu jsem objevil nejprve přes Paříž a francouzskou literaturu, později v Kršićových chorvatských překladech. V roce 1968 v Paříži ocenil Aragon jeho Žert jako jeden z největších románů století. Zakázaný autor a v nemilosti komunistických úřadů poté, co Moskva 21. srpna téhož roku nechala vojenskou intervencí Varšavské smlouvy pošlapat Pražské jaro a přivedla v jeho vlasti k moci prosovětské aparátčíky, včetně Gustáva Husáka k funkci prezidenta, Kundera přišel i o československé občanství, které mu bylo odebráno hned po vydání jeho románu Kniha smíchu a zapomnění v roce 1979, ve kterém Husáka nazval prezidentem zapomnění. Vydáním Kunderových sebraných děl v Sarajevu jsem vzdal hold velkému spisovateli a podařilo se mi porazit ten prosovětský blok, který neměl rád Kunderu a „latinskou Evropu“.

2. Stal jste se prvním „kunderistou“. Tak vás nazval socrealistický spisovatel Mihailo Lalić. Spojil vás se silami „mezinárodní reakce“, která vede válku proti socialistické Jugoslávii?
Řekl jste to správně a dobře si to zapamatoval, což mě upřímně těší, protože organizátoři našeho zapomínání na sebe a naši historii, blízkou i vzdálenou, jsou horliví, lehkomyslní, skrytí i vyčnívající, podle potřeby a plánu. V roce 1984 jsem byl poctěn titulem kunderista a antikomunista, v hlavním vysílacím čase ústředního jugoslávského televizního deníku, ve výroku černohorského spisovatele Mihajla Laliće. To, co prohlásil ten „socrealista“, řekl jako neoficiální mluvčí tvrdé centralistické formace ve vládnoucím Svazu komunistů Jugoslávie. Totiž zhruba měsíc předtím, než Lalić ukázal prstem na „nepřátele státu“, musel generální ředitel nakladatelství Alija Velić uspořádat mimořádnou a naléhavou „schůzku na nejvyšší úrovni“, na kterou mě zcela nezvykle pozval také, aniž by mi řekl, jaké bude téma rozhovoru. A tématem a cílem jsme byli my, „nebezpečný antikomunista“ Milan Kundera a já jako redaktor domácí i zahraniční literatury, schůze byla svolána na žádost vedení strany a hlavního řečníka na jednání představoval výkonný tajemník Ústředního výboru Svazu komunistů Bosny a Hercegoviny Mihajlo Đonović. Námitka zaslaná přímo mně zástupcem nejvyššího orgánu strany se týkala zveřejněného návrhu plánu našeho nakladatelstvi s Kunderovými sebranými díly a mým jménem jako organizátorem. Požádal mě, abych odpověděl, proč jsem do nakladatelského programu zařadil antikomunistického spisovatele a disidenta Milana Kunderu. Odvětil jsem, že je autonomním právem nakladatele, který ve všem respektuje postup stanovený zákonem o nakladatelské činnosti, že jsme se světově uznávaným autorem podepsali smlouvu a že jsem Kunderovo dílo osobně vybral a upravil podle nejvyšších estetickych kritérií, která v pluralitní demokratické společnosti nepodléhají cenzuře a ideologickým soudům.

3. Nosil jste také cejch signatáře známé Sarajevské deklarace o chorvatštině z roku 1971.
Kunderovo české jaro bylo brutálně rozdrceno, ale chorvatsko- a bosensko-hercegovske bylo stále v plném proudu.V duchu znovuzrozených demokratických hnutí se v květnu 1970 konala první Šimićova setkání a 28. ledna 1971 byla přijata Sarajevská deklarace o chorvatštině. Diktátorskym potlačením chorvatského jara se tyto historické události dostaly pod systematický dohled strážců pořádku UDBy a KOSu tak, že v případě potřeby zfalšovali data narození nebo je podřídili zákonu mlčení. Přes to všechno a navzdory zasetým obavám pravda vychází najevo.
4. Kdy a jak jste se osobně seznámil s Milanem Kunderou?
S Kunderou jsem se osobně setkal v Paříži v roce 1983. Poté byl Kundera vedoucím či mentorem mé doktorské práce (zastavené válkou), která byla přijata do státní pokladny prací s názvem „Myšlenka Evropy v díle Ivo Andriće a Miroslava Krleži“. Na podzim 1992 byl můj byt a dům terčem ostřelování v Sarajevu, vše zmizelo, včetně knihovny a dopisů, které mi Kundera posílal z Paříže. Naštěstí a zázrakem se něco zachovalo, například jedna z Kunderových knih s autorovým osobním věnováním na knize, která v chorvatštině zní: „Pro Mileho na znamení věrného přátelství Milan“. Nikdy nepřestanu litovat toho, že jsem v roce 1986 nejel do Jeruzaléma, kde jsem měl být hostem ředitele Mezinárodního knižního veletrhu pana Zeva Birgera. Byl bych tam spolu s Milanem Kunderou, který byl ústředním autorem veletrhu a vítězem hlavní ceny. Kundera navrhl organizátorům mé jméno, mrzelo ho, že jsem nepřijel, a řekl mi, že na ceremonii v Jeruzalémě si v jednu chvíli připadal jako chorvatský autor, protože tam byla vystavena jeho Sebrana díla vydaná v Sarajevu. Do Jeruzaléma jsem si netroufl poté, co mi v Sarajevu jasně řekli, abych jel, ale na vlastní nebezpečí a jako soukromá osoba, a také ať si dobře rozmyslím, kde pro mě bude místo, až se z Jeruzaléma vrátím.

5. Na začátku 90. let jste Kunderu seznámil s tehdejší politickou situací na území bývalého státu. Díky vašemu vyprávění publikoval článek v renomovaných francouzských novinách.
V osmdesátých letech minulého století vydal Kundera slavný esej „Únos Západu aneb Tragédie střední Evropy“, který vzbudil velkou pozornost i u nás. Článek, který zmiňujete, publikoval Kundera v respektovaném francouzském týdeníku socialistické orientace „Le Nouvel Observateur“ v listopadu 1991. Text byl opatřen barevnou fotografií z chorvatského bojiště v Osijeku. V té době, která byla osudná pro samotné přežití a budoucnost napadeného a z velké části okupovaného Chorvatska, se Kundera jednoznačně rozhodl pro nezávislost Chorvatska a Slovinska, pro práva malých národů, znepokojen mírou lhostejnosti v Evropě vůči Chorvatům, obětem válečné agrese, kteří „jsou masakrováni ve svých vlastních městech těmi silnějšími a lépe vyzbrojenými“. Dal mi výtisk časopisu, abych si článek přečetl, a pak se zeptal: „Mile, jsi spokojený? Napsal jsem, co jsi mi řekl."
6. Později jste se ocitl v Kunderově pařížském domě. O čem jste si nejvíc povídali?

V přátelském domě Milana a Věry Kunderových jsem byl několikrát, rozhovory byly uvolněné, srdečné a na různá témata. Je dobré si připomenout první setkání u dveří jeho bytu. Nejprve otevřela jeho žena Věra, pak přišel Milan, podali jsme si ruce a seznámili se, ale dveře byly stále otevřené, Milan vyšel na chodbu a rozhlédl se. Věra se zeptala Milana, na co se dívá, a on odpověděl: "Koukám, jestli je tam Milův otec. Jak vidím, poslal svého syna." Tímto způsobem vyjádřil, jak ho překvapilo mládí svého partnera a vedoucího velkého projektu jeho sebraných děl v Sarajevu, prvním a jediném na světě. Dnes je Milan Kundera nesmrtelný literární velikán zařazený se dvěma svazky do nejprestižnější francouzské edice „Pleiade“.
7. Kundera vás seznámil s významným francouzským filozofem Finkielkrautem?
Mluvil jsem s Kunderou o napadené vlasti, o válečném utrpení a o tom, jak francouzská veřejnost nebyla přesně informována o invazi do Srbska, Černé Hory a JNA v Chorvatsku. Kundera mi navrhl, abych tuto záležitost probral s Alainem Finkielkrautem a okamžitě mě s tímto významným francouzským spisovatelem a filozofem spojil. Moje rozhovory a setkání s Finkielkrautem na začátku 90. let přinesly dobré výsledky, o kterých sám Finkielkraut řekl něco. Je důležité vědět, že pozitivní obrat francouzské akademické obce ve vztahu k Chorvatsku nastal ve Francii po mezinárodním sympoziu konaném v Paříži ve dnech 3. a 4. února 1992. Sympozium se konalo pod vysokou patronací francouzského ministerstva zahraničních věcí, s názvem „Osudy národů bývalé Jugoslávie“, ktery jsem osobně navrhl organizátorovi konference. Podílel jsem se na přípravách, byl jsem jedním z prvních řečníků a členem jakéhosi „pracovního předsednictva“ prvního dne. Na sympoziu jsem přímo přispěl k přesnému pojmenování válečného agresora a oběti dobyvatelské agrese, k poznání nebezpečí a zkázy, která hrozí Bosně a Hercegovině. Ti jugonarkomani, kteří byli závislí na imperiální myšlence „velkého Srbska“ skryté pod falešným jménem Jugoslávie, si to zapsali do své černé knihy.

8. Byl jste jedním z překladatelů Kunderových děl.
Přeložil jsem jeho knihu Umění románu z francouzštiny.

9. V Sarajevu jste také zorganizovali prezentaci čtvrtého vydání sebraných děl Milana Kundery?
Byla to krásná událost. Poslední kunderovský valčík radosti a míru, poselství odvahy a naděje v první polovině roku 1990, nad nímž se rozprostřel temný mrak blížícího se zla, spolumoderovaný specialistou ve stínu Ćosiće a Miloševiće, budoucím „katem města Sarajeva“, básníkem a psychiatrem Radovanem Karadžićem, členem antidizdarské literárně-politické skupiny, který byl tak silně sociálně a elitářsky ukotven a dovedně maskován v paralelních kruzích moci v Sarajevu, že slavný básník a redaktor Izet Sarajlić na jeho počest napsal dopis-báseň „Radovan Karadžić“.
10. Byl Kundera také mentorem vaší doktorské disertační práce „Myšlenka Evropy v díle Ivo Andriće a Miroslava Krleži“?
Chtěl jsem osvětlit dva velké chorvatské spisovatele, Krležu ze Záhřebu a Andriće z Bosny, v (západo)evropském kontextu jejich děl a aktivit. Zastavila mě válka, myšlenky a práce věnované smrtelně ohrožené vlasti. Kundera mě povzbudil slovy, že se své zemi nejlépe odvděčím tím, když dokončím započaté dílo.
11. Na podzim roku 1992 byl sestřelen a zapálen váš dům v Sarajevu. V té době jste již druhým rokem učil na univerzitě ve Francii, abyste se na podzim 1999 vrátil do Sarajeva jako kulturní poradce na Velvyslanectví Chorvatské republiky v Bosně a Hercegovině. Jaké jsou vaše životní zkušenosti ze Sarajeva a celkové dojmy ze Sarajeva obecně?
Na podzim 1994 mi skončilo čtyřleté funkční období lektora-učitele chorvatského jazyka a literatury na univerzitě v Rennes. Po návratu do vlasti jsem se zastavil v Záhřebu, kde jsem získal místo profesora latiny na střední zdravotnicke škole. Na pozvání nově zvoleného ministra kultury Zlatka Viteze jsem obětavě opustil skvělou práci a šel pracovat na ministerstvo kultury v dobré víře, že prostřednictvím ministerstva budu moci přispět něčím důležitým a novým v oblasti knih a literatury. Jaká chyba a selhání, tento pokus o spolupráci s vysoce postaveným úředníkem na vedoucí pozici v kultuře, který porušoval dané slovo a nechápal podstatu chorvatštiny jako domu bytí. Za ministra Biškupiće se mi podařilo zformovat odbor pro spolupráci s UNESCO a poté jsem jako vedoucí spolu se svým Odborem přešel pracovat na ministerstvo zahraničních věcí. V roce 1998 jsem byl jmenován konzulem pro kulturní záležitosti v Kanadě a dostal jsem diplomatický pas a kanadskou akreditaci. Čekala na mě letenka do Toronta. Poděkoval jsem zaměstnavateli za nabídku, ale neodletěl jsem, protože můj návrh na reorganizaci konzulátu nebyl přijat. Poté, na podzim roku 1999, jsem byl jmenován poradcem pro kulturu na Velvyslanectví Chorvatské republiky v Sarajevu a ředitelem Chorvatského kulturního centra. Sarajevo bylo mým vybraným městem, jeho utrpení a zničení pro mě byly těžké, proto jsem chtěl pomoci zblízka, což se mi také podařilo. O Sarajevu jako o hlavním městě bolesti a naděje jsem hovořil v roce 1992 na mezinárodním kolokviu v Rennes, věnovaném 500. výročí vyhnání Židů ze Španělska. Sarajevo je město, ve kterém jsem měl přátele, kolegy a obdivovatele, kteří se stále vzpamatovávají z těžkých následků okupace, destrukce a vnitřní duchovní devastace. Na jeho evropské cestě jsem přispěl tím, že jsem podporoval dialogicky suverénní postavení chorvatské kultury otevřené ostatním a různým lidem, a v roce 2000 jsem se jako jediný z chorvatské strany aktivně a programově zapojil do iniciace a realizace Evropskych literárních setkání.